Bílej
havran - pečující Chárón?
O lákavých démonech na druhém břehu řeky Léthé
Začalo to nevinně. Komentáře a diskuse na FB k tématu
úspor v rozpočtu zdravotnictví obnažily smutné postoje zubožených lidí,
masírovaných mediálním obrazem a vlastně i realitou, že ve zdravotnictví nic
není zadarmo (není, třeba takové CT od Siemense musí mít oba okresní špitály
vzdálené od sebe 30 km; mašina stojí 20 mega, ale my ho koupíme za 40 a o těch
20 se šábnem s distributorem), lidí masírovaných tím, že jakákoli solidarita je
vlastně sprosté slovo, vhodné snad do
doby totální nesvobody silné individuality. A také lidí, sbírajících víčka,
lidí, navlékajících víčka na špagát – to se pak krásně ukazuje v televizi,
hudba kňourá a táhle vyje; to jsou emoce, story, budeme sbírat na invalidní
kočárek, vozík, plínky, léčbu.
A maminky na FB si stýskají: učitě na naše
postižené děti zase nezbude, zase budete šetřit a přitom feťáky a alkáče léčíte
zadarmo, s komfortem a ještě jim dáváte důchody. Tatínci se neptají, asi nejsou
na FB.
Zamyslel jsem se – a pak jsem na to přišel. Dávno
jsem se přesvědčil, že moje žena má téměř vždy pravdu.
A tak jsem se jí zeptal, co ona na to. S těmi maminkami
moc nesouhlasila (já podvědomě taky ne).
A pak přišel od mé křehké-milované ten levý hák: „Napadlo
Tě“, povídá moje chytrá žena, „co bys tak asi dělal, kdyby do toho spadla naše
dcera?“
A tak jsem se zeptal dcery.
"Myslela jsi už na to někdy to vyzkoušet? Láká Tě
to? Co je na tom lákavé? Proč bys to zkusila nebo nezkusila?"
Dcera odpověděla otázkou: "Přemýšlel jsi už nad tím,
jak žiju v tom vašem světě? Na tom vašem břehu řeky? Že jakmile chci vystrčit
nos z domu, ucítím, že lezu někam, kde mne nechtějí a dávají to najevo. Že
pro chromajzlíky tenhle svět není. Vždyť i dveře domu se otevírají tak, že je z kriplkáry
neotevřu. A když jsme šli přihlašovat na radnici psa, museli donést papíry na
ulici a vítr je odnesl. Stejně jsem je
neměla na čem podepsat. "
Hořce se pousmála; "Když jsem potřebovala opravu
vozíku, běhali jste s mamou 2 měsíce po úřadech a nakonec jste to
vylítali. Mám vás ráda. Ale ostatní holky mají kluky, některé holky mají holky,
ale - někoho. Mají je rádi jinak, než 23 letá má ráda 63 letého
otce. "
Ironicky a satyrsky se uchechtla. "Teda aspoň myslím, že to tak
ostatní holky mají – moc vlastně neznám ani těch holek, natož kluků. Možná
neumím mít ráda lidi; nemám vlastně ráda ani své tělo, jsem tlustá - však také zkus pilates s myopatií."
Víc jsem nepotřeboval. Napadlo mne, že kdyby se
objevil andělský vysněný princ (byť ve zbroji pekelné) a lákal: pojď se mnou,
holka. Zaziješ, cos nikdy nezažila. A budeme spolu, na naší straně řeky, a je nás
tam víc a máme se rádi. Jo, odvede ji.
A budu totálně bezmocný, budu rád, jestli se
mi ji podaří alespoň najít až bude totálně down. Takových rodin už bylo – Kubíčkovi z Brna, německé Děti ze stanice
ZOO, slovenská Suzanne...
Nikdo nikdy nezabrání
pádu do děsivých pekelných běsů a inferna pokud náš břeh nenabídne něco
lepšího, než ten druhý.
Můj dlouholetý kamarád, stavební inženýr,
vynikající bohem nadaný muzikant, schopný
se sám za den naučit na jakýkoli hudební nástroj spadl do hluboké kořalky, žije
u Brna v boudě s dalšími 2 bezdomovci a vůbec mu už nevadí, jak se
krade v Blance, jak plukovníci běhají Domině pro taštičky, jak rozkradli
Mosteckou – nic. Je spokojen.
Kdykoli jej přijedu navštívit, říká: tak co máš
pěkného u vás? Co mi nabídne tvůj břeh? Nihil novi...
Naivní Fugasu, Havrane, Cháróne – přes tu
Léthé se mi plavat nechce. Proč taky?
Co nabídnu dceři, přijede-li pekelný
princ?
Co nabídnete vašim dětem vy?